„Ladit dobré piano, to je zážitek,“ – říká mistr klavírního řemesla Dan Vavrla

ZAJÍMAVOSTI

Setkání s klasickým mechanickým nástrojem – ať je to bicí nástroj, housle nebo piano – je pro každého muzikanta jistě okamžikem opravdovým, stejně jako je opravdový ten samotný nástroj. Dnešní přeelektrizovaná doba umí napodobit ledacos, naštěstí ale ne zcela. A platí to i o klavírech, které se svou podobu prakticky nemění. Dodnes existují nástroje, třeba sto let staré, které jsou stále skutečnými skvosty. Záleží ovšem na mnoha věcech a dílem také na náhodě.

Mířím do jedné pražské klavírní dílny, sídlí ve sklepení domu na rušné ulici v Nuslích. Už léta ji obývá zkušený opravář klavírů, ladič a renovátor v jedné osobě Dan Vavrla. „Řemesel je dohromady hodně. Ladění je spíš na uši, to je ten hudební směr. Potom je to truhlařina, povrchy se dělají, spousta mechanické práce,“ jmenuje Dan a přiznává, že mezi jeho nejoblíbenější disciplíny patří právě ta část truhlářská. „Je to taková modelařina. Stavěl jsem letadýlka, to je podobné,“ zve mě do vedlejší dílny a ukazuje rozebraný nástroj. Na jedné straně vyndaná mechanika, vedle klaviatura a k tomu spousta dřevěných dílů. Právě ty se včetně přesných zaoblených rohů renovují tak, aby nástroj vypadal co možná nejvěrněji. „Když dělám povrchy, musím pracovat s ředidlem, což není příjemné, ale ten výsledek zase za to stojí.“

Na otázku, jaká piana či klavíry končí v dílně opraváře, odpovídá Dan tak trochu lakonicky: „Různé, záleží na tom, jak se ten člověk o to staral.“ Pochopitelně je to celé otázka toho, kolik chce zákazník do renovace klavíru investovat, opravář přirozeně chce odvést co nejlepší práci. „Některé nástroje se neopravují, takového zákazníka zrazujeme, nevyplatí se to. Většinou to nehraje, zvlášť když se na tom šetří. A záleží na tom, jak je to postavené od výrobce. Dřív bylo výrobců hodně, často se musí konstrukčně zasáhnout a je otázka, jestli se to vyplatí,“ rozpovídal se opravář klavírů.

Zákazník je přesvědčený, že má doma skvost

„Rozhovory se zákazníky nebývají vždy snadné,“ přiznává Dan. „Stává se, že jsou lidé přesvědčeni o vysoké hodnotě svého nástroje a opak bývá pravdou. Někdy má doma skvost a opravit to nechce, potom je potřeba vysvětlovat.“

Mezi nejlepší klavíry – a berme v potaz nástroje třeba desítky let staré – patří podle Dana Vavrly ty německé a rakouské. „Určitě Bösendorfer, Bechstein, parádní jsou i nástroje značky Forster, Blüthner, a další,“ uzavírá seznam Dan a pokračuje některými sériemi českých Petrofů a také pian značky Scholze, která se vyráběla v Čechách. A nesmíme zapomenout ani na americký Steinway. „Záleží ale na tom, jak je to udržované, v jakých podmínkách to bylo. Někdy je celá mechanika zbořená. Ona se ta technologie měnila.“ Ceny oprav mechanických nástrojů jsou různé, dá se říci od tisíce korun až třeba po sedmdesát tisíc za větší renovace, vždy ale záleží na dohodě obou stran.

Klavír nejsou housle, a tak se náš rozhovor nemohl ubírat jiným směrem než ke stěhování mnohdy velmi těžkých nástrojů. „Já nic nestěhuji, mám na to kluky,“ rozesmál se Dan, který do své dílny vměstná poměrně dost pianin a také nějaké to křídlo.

Piano za odvoz

Často vidíme v inzerci, že někdo daruje piano za odvoz. Stává se, že nástroj bývá předmětem pozůstalosti a majitel neví, co s ním. To jsou ale výjimky. „Spíš je to fakt poškozené, zbořené a nejde s tím skoro nic dělat, jen celkovou rekonstrukci. Může to ale posloužit jako dekorace,“ doplňuje s úsměvem.

Základem všeho je celopancíř

Konstrukce klavíru je patrně všeobecné známá, klávesou rozpohybujeme kladívko, které udeří do struny. Úplně jednoduché to ale není a řada výrobců měla a má své vlastní konstrukce, které se od sebe liší. Dan otevírá jedno z pianin a vysvětluje: „Základem je litinový rám, ideálně celopancíř, který je usazen vnástroji, a kolíčník, ve kterém drží ladicí kolíky. Rezonanční deska z kvalitního dřeva. Pak dobrá mechanika, která přenáší pohyb kláves. To jsou základní věci, které mají vliv na kvalitu nástroje.“ Záleží také na klaviatuře, která musí být správně vyvážená a muzikantovi musí dávat ten správný pocit při rozeznívání strun. „Od klávesy začíná regulace, roli v tom hraje i mechanika, jaká jsou tam kladiva, typ mechaniky, správné regulační vzdálenosti i materiál. Klavíristovi až tolik nezáleží na tom, zda má mechaniku regulovanou na vzdálenost od strun 45 nebo 48 milimetrů, pro něj je důležitý pocit ze hry a zvuk nástroje. Je to součet mnoha faktorů, které se podílejí na výsledných vlastnostech nástroje.“

U starších nástrojů vždy záleží na tom, v jakých podmínkách byly, jestli na ně někdo hrál apod. „V pianu jsou tkané a lisované plstě a ty tkané většinou vydrží o něco déle, lisované se rozpadají. Své v tom udělají také moli,“ říká Dan a uvádí příklad zcela opačný: „Tuhle jsem přišel na piano, bylo mu možná sto let a bylo úplně netknuté, pomalu jako z fabriky. Mělo asi dobré podmínky, což znamená stálou teplotu kolem dvaceti stupňů, vlhkost vzduchu kolem padesáti procent. A když se na klavír hraje, tak vzhledem k tomu, že to je mechanický nástroj, se samozřejmě opotřebovává. Ale od toho to je,“ dodává.

Pianinová a křídlová mechanika

Co dělá piano pianem, je mechanika. Liší se křídlová od pianinové. „U křídel se dnes můžeme setkat s několika druhy mechanik – původní vídeňské, poloanglické a pak anglické, to jsou současné mechaniky. U pianin jsou pilotové, abstraktové a hůlkové. Také bývá vrchní dusítko, to je ale hodně staré. Rozdíly jsou také v použitých materiálech. Dříve se dělaly hlavní mechanikové lišty dřevěné, dnes bývají hliníkové. Obojí má své výhody i nevýhody.“ Z hlediska životnosti je na pomyslném posledním místě vzpomínané vrchní dusítko. „Od toho se snaží člověk utéct. Chcete opravit jeden dílek a hodinu se k němu dostáváte.“ Současné mechaniky jsou nepoměrně snadněji servisovatelné.

Ladění a intonace

Klavírní křídlo nebo pianino bude vydávat libý zvuk pouze tehdy, bude-li správně naintonované a naladěné. Samotné ladění se pořád provádí podle komorního a za pomocí mechanické ladičky. „Určitě, musí se nastavit to jednočárkované na 440 Hz. Někdy se dává 442 Hz, orchestry tak hrávají. Pak se jede temperatura. Ladit mě baví, obzvláště když je to dobré piano, je to zážitek,“ chválí si Dan a společně počítáme struny v odkrytém pianinu. „Pod každou klávesou jsou tři struny, dole pak dvě struny a u těch nejspodnějších kláves jedna.“

Existují i digitální ladičky klavírů, používají se hlavně v továrnách, kde vznikají nové nástroje. Klasika je ale klasika. „Jde o to, že ladička vám to nenaladí, jen ukáže, jestli je to nahoře nebo dole. Je tam hodně strun a některá může mít nějaký problém (kaz) a já osobně raději ladím podle ucha, elektronická ladička vám to neřekne. Ale vyrábějí se stroboskopy na ladění pian, které jsou docela dobré. Ale není to jen o správné výšce tónu, struny se musí při ladění dobře usadit, aby ladění nějaký čas taky vydrželo. Takže je to i o správné práci se strunou a ladicí klikou.“

Neméně důležitou součástí řemesla klavírního je intonace. Nový nástroj se nejprve naladí a pak intonuje. Jinými slovy se přivádí do stavu, kdy všechny klávesy dobře znějí, celkově zní vyrovnaně a klavírista je spokojený. „Intonér vlastně pracuje s tvrdostí plsti na kladívkách, v podstatě určuje barvu tónu. Je-li ten tón jakoby pod dekou nebo moc kulatý, tak musí docílit tvrdšího kladiva. Naopak je-li tón ostrý, musí tu plsť změkčit.“

Ostrý zvuk, kulatý zvuk

Rozhovor s mistrem opravářem je poučný z mnoha hledisek a jedním z nich jsou také elektronické nástroje – v tomto případě stage piana, nepřenosná elektrická piana a dražší syntezátory. Dnes se běžně setkáváme s označením pianového zvuku Japan sound, German sound, Italy sound, American sound. Jsou to v podstatě simulace nástrojů, které byly v jednotlivých zemích vyrobeny. Je-li řeč o japonských klavírech, tak se od těch evropských liší ve zvuku. V elektrických klávesách se označují jako bright piano a podle Dana z logických důvodů: „Docílí toho tvrdostí kladívek, je tam plsť úplně utažená, ostřejší. Mám s tím takovou zkušenost. Naproti tomu evropská piana mají jiný zvuk – typický, kulatý, nosný. S těmi ostřejšími piany se hůř pracuje, jsou tam slyšet všechny kazy.“

Obecně lze říci, že u nových nebo zánovních hodně hraných nástrojů záleží na tom, kde se využívají. Dan Vavrla říká, že ve studiích je životnost takového klavíru pět až deset let a pak se stěhují buď do koncertních sálů nebo do škol jako cvičební nástroje. Vždy ale záleží na ochotě majitele investovat do servisu a také na ochotě kupovat nový nástroj, což jsou v případě velkých křídel dosti vysoké částky.

Elektronický versus mechanický nástroj?

Toť otázka na závěr bez jednoznačné odpovědi. I mistr zkušený opravář a ladič připouští, že po zvukové stránce je u dražších elektronických nástrojů rozdíl mezi nimi celkem malý. „U těch dražších je to zvukově dobré, kolikrát se člověk otočí a skoro nepozná rozdíl. Oni už umí nasamplovat zvuk s kazy toho piana. Kdysi se daly ty nástroje poznat, že byly nepřirozeně zvukově čisté.“ Mechanicky to ovšem pořád není ono, i když se dnes používají dřevěné klaviatury, a jak výrobci uvádějí, kladívkové mechaniky. Práce s tónem a fyzický pocit ze hry je ale přeci jen oproti klasickým nástrojům někde jinde. Klasický klavír vydrží desítky let, většinou je možné ho opravit a hra zůstává požitkem. Jak budou vypadat dnešní elektronická piana za sto let? Na to si musíme počkat.

Zdroj: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Ladit-dobre-piano-to-je-zazitek-rika-mistr-klavirniho-remesla-Dan-Vavrla~22~listopad~2016/

Sdílet: