Pojďme se společně projít historií klávesových nástrojů od prvopočátku až po současné klavíry a pianina.
Monochord
První zmínky o původu klavírů najdeme již ve Starověkém Řěcku a Římě. Jednalo se o nástroj zvaný mono-chord. Název pochází z řečtiny, monos – jeden, chordé – struna. Jako předchůdce klavíru bývá uváděn kvůli shodnému způsobu vzniku tónu. Monochord nesloužil jako hudební nástroj, ale byl to jednoduchý přístroj matematiků Starověkého Řecka. Sloužil k určování a měření intervalů, výškových vzdáleností mezi jednotlivými tóny. Pracoval s ním i slavný řecký fyzik a matematik Pythagoras, který žil v pátém století př. n. l.
Vzhled a funkce monochordu:
Na dřevěné obdélníkové desce nebo skříňce, dlouhé asi 90 cm byla napnuta kovová struna, která představovala základní tón monochordu. Vložení dřevěné posuvné kobylky klínovitého tvaru se struna rozdělila na dvě samostatně znějící části. Pokud byla kobylka umístěna doprostřed monochordu, struna byla rozdělena na poloviny, které pak zněly v unisonu, tedy měly stejnou tónovou výšku. Posouváním kobylky po struně se měnila výška tónu obou částí ve vzájemném poměru. Kratší část struny zněla výš a delší níž. Souzvukem obou částí struny bylo dosaženo intervalu, tedy výškového rozdílu tónů, a pozice kobylky byly označeny zářezy do desky. Zvuku se docílilo úderem do struny prstem, dřevěnou, kostěnou či kovovou paličkou, ta se nazývala plektron. Chvění struny se pomocí kobylky přeneslo na dřevěný podklad, což zvuk zesílilo. Tím byl dán základ pro rezonanční desku. Později k jednostrunnému monochordu přybyla další struna se stálým tónem, která se používala pro kontrolu tónů a jejich intervalů. Princip rozděllení jedné struny kobylkou na dvě části se používá dodnes u cimbálu.
Monochord se používal po značně dlouhou dobu. Ještě ve středověku, kolem roku 1000 našeho letopočtu, na něm učil Quido z Arezza klášterní zpěváky, jak mají chápat intervalové rozdíly. Různé umístění posuvné kobylky zaznamenával na rezonanční desce přímými čarami. Tyto čáry nazval latinsky claves – klíče, protože ohraničovaly nebo uzavíraly vzájemné tónové poměry.
Dalším vývojovým krokem bylo rozšíření počtu strun u monochordu. Tam, kde se zářezy přibližovaly hodně k sobě, vzniklo na jedné struně nebezpečí méně čistého tónu. Menší intervaly se lépe tvořily na více strunách. Vznikl například čtyřstrunný monochord, na kterém byly udávány čtyři základní tóny.